Měli bychom být více patrioty?

Češi na první pohled nepůsobí jako národ vlastenců. Vlna soudržnosti a společné identity se tradičně projevuje viditelně především během sportovních utkání, kdy je možné z tribun slyšet pokřikování „Kdo neskáče, není Čech“. Sotva je ale dohráno, Češi se znovu vracejí ke svému vlažnému patriotismu a populárnímu sarkasmu, s jakým nahlížejí na svět a národní dění. Jsme opravnu národem, kterému oproti například sousednímu Polsku chybí národní hrdost? Existují nějaké jiné způsoby, jakými Češi projevují hrdost na svou zemi? Prospěla by nám všem pořádná dávka patriotismu?

Co na Čechy a patriotismus říkají odborníci?

Než se pustíme do diskuse o tom, jestli by Češi měli být většími patrioty, pojďme se podívat, co o této problematice říkají odborníci, kteří se podobnými otázkami zabývají. Například sociolog Michał Łuczewski se pro Echo24 nechal slyšet, že právě oproti Polsku Češi pouze projevují lásku ke své zemi jiným způsobem. Sám pak zmiňuje také rozdíly mezi českým a polským patriotismem, který vidí právě ve způsobu, jakým ho ten který národ vyjadřuje. Jako typickou věc, která Čechy spojuje, zmiňuje právě sarkasmus, s jakým přistupujeme v naší minulosti i národu jako takovému. Mluví také o lásce k Švejkovi nebo o pití piva. Právě i tyto věci pomáhají vytvářet národní identitu a identifikaci s ní.

Co na Čechy a patriotismus říkají průzkumy?

Co na národní cítění říkají čísla? Nezisková agentura STEM publikovala na svých stránkách data, která ukazují, že většina Čechů je na svou národnost hrdá. Podle údajů až 82 procent dotázaných odpovědělo, že jsou hrdí na to, že jsou Čechy. Jen jedno procento respondentů uvedlo opak. Stejně tak se ukázalo, že mnoho lidí dává přednost výrobkům, které jsou v České republice vyrobené před těmi, které pocházejí z dovozu. Tento trend lze sledovat i během posledních let. Poptávka po lokálních českých produktech stále sílí. Různé koloniály a trhy s lokálními produkty rostou jako houby po dešti. Češi rádi nadávají na to, jak v zemi věci nefungují, ale ve finále mají podle průzkumů velké národní cítění.

Já jsem Čech. A ty?

Právě na vztazích Čechů k cizincům lze najít národní cítění a vymezení Čechů oproti jiným národům. Až extremistické a xenofobní reakce se potom objevují v návaznosti na imigrační krizi. Češi i částečně díky své historii, kdy minulá generace nemohla volně cestovat, mají zdrženlivý přístup k cizincům. To pak především mimo velká města. V takových případech se pak Češi dokáží semknout a apelovat na svou národnost. To jim pak v situacích, kdy se mohou cítit ohroženi, dodává na jistotě. To se může týkat i situací, kdy jsou naše české hodnoty kontrastovány s hodnotami jiných kultur.

Jaký patriotismus je ten správný?

Jak vyplívá z výzkumů, nedostatek patriotismu mezi Čechy je jen otázkou zdání. Národní hrdost je totiž maskována často tak typickou českou náturou a sarkasmem. Češi by místo zvyšování patriotismu měli svou národní hrdost více kultivovat a nasměrovat ji správným směrem. Patriotismus by měl mít za úkol podpořit hrdost a fungování celého národa jako takového. Podnítit lokální a tuzemské podnikání a pomáhat zlepšit náladu ve společnosti. Tam máme stále na čem pracovat. Naopak by nás pak neměl patriotismus dostávat do situací, kdy diskriminuje proti jiným menšinám ve společnosti. I zde ještě máme na čem pracovat.

Kdo se stane dalším premiérem?

V květnu jsme byli svědky vládní krize, která znovu zamíchala kartami preferencí jednotlivých stran. Středem konfliktu pak byl sám premiér za ČSSD Bohuslav Sobotka, který v reakci na řadu kauz spojených s osobou ministra financí za ANO Andrejem Babišem, navrhoval demisi celé vlády. Právě strana ANO společně s ČSSD a Lidovci vládla poměrně poklidně během minulých třech let. Vztahy se ovšem vyostřily, a to půl roku před volbami. Ve výsledku krize stála Babiše post ministra financí. Podle průzkumů ovšem ČSSD propadla co se týče volebních preferencí. Kdo má tedy šanci za půl roku usednou do křesla premiéra?

Sobotka vs. Babiš neboli ANO vs. ČSSD

Vztahy bývalého premiéra a ministra financí byly již dlouhou dobu problematické. Během května pak jejich konflikt vygradoval natolik, že se předseda vlády nechal slyšet, že má v úmyslu podat demisi celé vlády. Jeho krok byl kritizován jak samotným Babišem, který Sobotku označil za zbabělce, tak i prezidentem, jež naopak kritizoval načasování Sobotkovy demise. Tu nakonec premiér nepodal a o místo přišel pouze Babiš. Celá kauza ovšem ČSSD a Sobotkovi možná prohrála nadcházející volby.

Výsledek krize a Babišovo odvolání naopak kritizoval například ministr vnitra za ČSSD Milan Chovanec. Podle něho měla ČSSD jednat razantněji a mělo dojít k demisi celé vlády s vyhlášením předčasných voleb. Dle Chovance pak z krize těžila strana Tomia Okamury SPD a TOP 09. Za oslabeného označil také prezidenta.

Co na nadcházející volby říkají průzkumy?

Již tradičně předvolební období provází řada průzkumů. V potaz je nejprve nutné vzít fakt, že podobné průzkumy nejsou nikdy neomylné. Jako příklad mohou sloužit nedávné prezidentské volby v USA. Ty celou dobu podle médií a průzkumů měla vyhrát Hilary Clinton. To se ovšem nakonec nestalo a do čela státu byl zvolen podnikatel a miliardář Donald Trump. Z tohoto příkladu plyne nutnost brát podobné statistiky s jistou mírou odstupu. Kdo by měl tedy podle průzkumů momentálně usednout do křesla předsedy vlády? Podle posledních údajů publikovanými agenturou TNS Kantar by právě Babišova strana ANO měla získat nejvyšší počet hlasů voličů – konkrétně cca 30 %. ČSSD by pak měla skončit až na čtvrtém místě za ODS a KSČM. Mezi dalšími stranami, které by se měly dostat do sněmovny, je pak TOP 09 a SPD Tomia Okamury.

Podle výsledků by znovu mohla vyvstat situace, kdy by ČSSD uzavírala koalici právě s ANO. To je ovšem podle momentální situace velmi nepravděpodobné. Podobné názory zazněly jak z úst minstra vnitra, tak také Bohuslava Sobotky. Chovanec se také nechal slyšet, že pro ČSSD je také nepřijatelná koalice s extremisty jako je například právě Okaruma.

Sestavování vlády bude oříšek

Jak to tedy z předvolebních průzkumů vypadá, složení případné koalice může být ještě pro politickou reprezentaci složité. Existuje i velká šance, že pokud právě ANO ve volbách zvítězí, do premiérského křesla by mohl usednout právě Andrej Babiš. A to i napříč skandálům, které jeho politickou a podnikatelskou dráhu provázejí. 15. května to pro xTV zmínil i poslanec Martin Komárek. Během nadcházejících měsíců se ale všechno může ještě změnit. Strany pomalu přicházejí se svými programy a představují je voličům. Co se zatím jisté je, že nová koalice ANO a ČSSD je pravděpodobně v nedohlednu.

Stane se Česko v budoucnu součástí eurozóny?

Otázka zda a kdy Česká republika vstoupí do eurozóny a přijme euro jako svou měnu, jak tomu bylo například na sousedním Slovensku, je neustále diskutována politiky napříč politickými stranami. Česko se zavázalo přijmout evropskou měnu již v roce 2003 při samotném odsouhlasení vstupu do Evropské unie. V té době se plánovalo zavedení nové měny cca na rok 2009-2010. Tak se nakonec nestalo. V posledních dnech se přední čeští politici znovu vyjádřili k této problematice. Znamená to, že nás v dohledné době čeká přechod na evropskou měnu, nebo je tato realita stále v nedohlednu?

Maastrichtská kritéria jako první krok pro zavedení eura

Pro zavedení eura v České republice je třeba splnit takzvaná maastrichtská kritéria. Ty musí splnit každý členský stát, který o zavedení eura usiluje. Tato kritéria se konkrétně týkají cenové stability, dlouhodobých úrokových sazeb, veřejného státního deficitu a hrubého veřejného dluhu. Tato kritéria pak vláda každoročně vyhodnocuje. Jejich existence má za cíl zajistit, že zavedení eura proběhne v okamžik, kdy bude ekonomika státu dostatečně silná a stabilní.

Otázka zavedení eura není však zdaleka tématem pouze pro ekonomy. Naopak je to tématem velmi politizované. České republice se dlouhodobě daří plnit podmínky uvedené v maastrichtských kritériích s výjimkou délky členství v ERM II. Finální rozhodnutí je pak ovšem na politicích samotných. Česká republika se nezavázala k přijetí eura do žádného konkrétního termínu.

Česká politická reprezentace nemá v otázce eura jasno

Mezi českými politiky je k nalezení mnoho zastánců i odpůrců eura. Minulý rok v rámci konference Přijetí jednotné evropské měny v ČR, která se konala v Praze, zaznělo hned několik řešení. Česká národní banka společně s Ministerstvem financí doporučovala nestanovat konkrétní termín pro zavedení, ale raději počkat, než se ekonomika stane dostatečně silnou v porovnání s předními státy Evropské unie. Tehdejší ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek pak pronesl, že pro takový krok je nezbytné jasné ano ze strany jak politiků a podnikatelů, tak i Národní banky. Tak tomu v danou chvíli nebylo. Podle odhadů se tedy zavedení odsunulo až na rok 2020.

Euro ano, či ne?

V květnu tohoto roku se premiér Bohuslav Sobotka nechal slyšet, že by měl být stanoven termín pro zavedení jednotné evropské měny v Čechách.

Začátkem června se k otázce zavedení eura znovu vyjádřily české politické špičky. Podnikatel, bývalý ministr financí a předseda politické strany ANO Andrej Babiš prezentoval svůj nesouhlas se zavedením eura. Podle něho by se tak Česko stavalo zodpovědné také za cizí ekonomiky. Prohlásil, že nechce, aby Česká republika nesla podíl například na řeckých dluzích. Kritizoval také přílišné zásahy Evropské unie do suverenity jednotlivých členských zemí.

Strana TOP 09 naopak propaguje zavedení eura v co nejbližší možné době. V Česku je ale přesto pro zavedení eura asi 20 procent obyvatel. Zavedením eura by totiž Český republika podstoupila měnovou politiku, kterou doteď vykonává Národní banka, evropským institucím.

Evropa po Brexitu

Po odsouhlasení referenda o vystoupení Spojeného království z Evropské unie chce ovšem Brusel více sjednotit zbylé členské státy. Výjimku pro nepřijetí eura má zatím jen Dánsko. Lze tedy očekávat tlak z Evropské unie na stanovení konkrétního data. Kalousek za TOP 09 například vidí v přijetí eura příslib stability ekonomiky a větší jistotu pro stávající a případné investory. V tuto chvíli je jisté jedno. Otázka zavedení eura ve zbývajících státech EU bude čím dál více aktuální jak pro Brusel, tak pro českou politickou reprezentaci.

Trump a Pařížská dohoda: co nás čeká dále?

Začátkem května prezident Trump oznámil odstoupení USA od Pařížské dohody. Tu dosud podepsaly všechny státy s výjimkou Nigérie a Sýrie. Dohoda má za cíl zpomalit globální oteplování a zabránit dalšímu znečišťování planety. Konkrétně pak cílí na udržení růstu oteplování v blízkosti 1,5 stupňů celsia.

Pařížská dohoda byla v roce 2015 podepsána tehdejším prezidentem Spojených států Barackem Obamou. Amerika v čele s Barackem Obamou slíbila snížení emisí o 26 procent do roku 2025. USA je společně s Čínou či Indií jedním z největších současných znečišťovatelů životního prostředí a její vystoupení tedy znamená pro environmentální iniciativu států velikou ztrátu.

Pařížská dohoda a Trumpova prezidentská kampaň

Donald Trump již během své kandidatury na prezidentský post prohlašoval, že mezi jeho prvními kroky bude vystoupení USA z Pařížské dohody. Jako důvod pro tento krok zmiňoval nevýhodné postavení USA, které podle něho dohoda navrhovala. Ve svém proslovu pak prohlásil, že nezastupuje obyvatele Paříže, ale Pittsburghu. Tímto výrokem tedy pokračuje v narativu, který používal již během předvolebního utkání s Hillary Clinton. V něm slíbil, že pro něho Amerika bude na prvním místě.

Trumpova opozice sílí v reakci na Pařížskou dohodu

Jsme svědky dalšího Trumpova kroku, který více polarizuje Americkou společnost a zasévá pochyby v prostředí světové diplomacie. Německá kancléřka Angela Merkel se po Trumpově první zahraniční cestě, která proběhla minulý týden, nechala slyšet, že USA není pro Německo a Evropu nadále důvěryhodným spojencem. V reakci na Trumpovo odstoupení od Pařížské dohody pak nově zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron vyjádřil svůj nesouhlas s krokem prezidenta Spojených státu. V rámci svého projevu pak také ujistil občany, že boj proti globálnímu oteplování nadále zůstává důležitým tématem světových hlav státu, které se chtějí zasazovat o dodržení navržených kvót pro zmírnění oteplování. Dále pak také nabídl občanům USA, a to především vědcům a klimatologům, zázemí ve Francii, kde jejich výzkum bude stále podporován. Trumpův kabinet totiž počítá s významnými škrty právě v oblasti rozvoje a vzdělávání.

Jak reagují Američané?

Za své krátké trvání se Trampovo prezidentství žene z jednoho skandálu do druhého. Jeho vystoupení z Pařížské dohody vzbudilo veliký rozruch i na domácí půdě. Proti Trumpovu kroku vystoupila řada významných osob a firem. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý prezident USA Barack Obama nebo slavný herec a aktivista Leonardo DiCaprio. Mezi společnostmi se pak proti Trumpově rozhodnutí postavily firmy jako například Apple nebo Facebook. K těm se přidali i ropní magnáti jako Shell nebo Exxon Mobile.

V reakci na Trumpův krok vystoupili také guvernéři Kalifornie, Washingtonu a New Yorku, kteří přislíbili, že se budou směrnicemi Pařížské dohodu řídit i nadále. Guvernér za Washington Jay Inlee prohlásil, že se jejich státy budou posouvat dopředu s dobou i napříč tomu, že kroky prezidenta míří do minulosti. Podle Donalda Trumpa by Amerika měla obnovit svůj uhelný průmysl, který pomalu v současnosti upadá. Trumpovi kritici poukazují na fakt, že se pracovní pozice z uhelného průmyslu pouze přesouvají do oblasti obnovitelných zdrojů. Nejedná se tedy o situaci, kdy by ochrana životního prostředí brala Američanům práci.

Vystoupení z Pařížské dohody je jedním z mála slibu, které Trump během své kampaně slíbil a také později dodržel. Jaký to bude mít dlouhodobější dopad na Spojené státy je zatím nejisté, již nyní lze ale pozorovat, že Trump zdaleka nemluví za celou Ameriku, a že existuje celá řada lidí, kteří jeho přístup k ochraně planety odmítají následovat.